399.vernisáž

Seděl jsem v setmělém sále dnes již dávno zrušeného předměstského kina. Na plátně právě při vyvrcholení závěrečné části filmové trilogie dodýchával náčelník Apačů Vinnetou. Nad jeho úmrtním ložem stál přítel Old Shatterhand a po mužné tváři mu kanula slza. Za velebných tónů hudebního doprovodu statečnému bílému bratru v hlavě (tedy na plátně) běžely okamžiky jejich společného života. A já při spatření aktu sbratření (opakovanému z onoho šťastného dílu prvního) pocítil šílenou naději. Zašeptal jsem svému vedle sedícímu otci do ucha otázku: „Tati, to začíná znovu?“ ....

A od té doby znovu, znovu a znovu maluji Indiány. Začal jsem někdy v šesti letech a zatím posledního jsem namaloval letos v létě. Je to můj nejdelší výtvarný projekt, trvá nějakých 44 z mých 50 let. Jistě není nejdůležitější, ale odcházím si k němu odpočinout vždy, když pocítím únavu z trnité dráhy „opravdového“ umělce.

Mnohé se od Vinnetouovi smrti změnilo.

Změnil jsem se já. Ubezpečuje mě o tom znovu a znovu každé ráno pohled do zrcadla.

Změnil se svět kolem mne. Nositel volnosti, spravedlnosti a svobody INDIÁN byl nahrazen v dětském světě jinými hrdiny.

Změnil se český jazyk. Mnohé výrazivo z oněch báječně naivních filmů zcela změnilo svůj význam. Nejtragičtěji pak výraz přítel. Nicméně zatvrzele ho znovu a znovu používám v původní duchovní rovině.

Změnil se můj pohled na Indiány. Z nadšení a chlapecké fascinace přes ironii, odstup až po umírněné sympatie okořeněné jistou dávkou nostalgie.

Změnil se můj pohled na umění.

Sakra, co jsem to chtěl.

„Tati, to začíná znovu?“

Miroslav Šnajdr ml. 25.9. 2011